Právě se hraje: Juniorské hal. mistrovství ČR

Hraní za národní tým je čest

Český ženský reprezentační tým se již přes rok připravuje na letošní mistrovství Evropy v maďarském Györu (EUC 2019) a také na mistrovství světa v Leeuwardenu (WUGC 2020). S trenérem Janem Splítkem jsme mluvili o restartu ženské repre, o Vizi 2020 a o jeho osobní motivaci.

Co je na roli trenéra nejsložitější?

Je to ten čas, víkendy navíc kromě turnajů, protože pořád aktivně hraju. Máme ještě ženské reprezentační tréninky a společné běhání v Praze. Na hracích trénincích chci být, běhání asi občas vynechám, ale taky se snažím poctivě chodit.

Musel jsi kvůli trénování něco obětovat jako hráč?

V aktivním hraní s Prague Devils mě to nelimituje, ale kdybych nebyl trenérem, hlásil bych se do open repre.

Jako trenér ses už v letech 2011-2014 podílel na přípravě juniorské open reprezentace (spolu s Janou Vejmelkovou). Objeli jste třikrát mistrovství Evropy a zúčastnili jste se i mistrovství světa. Také jsi tři roky vedl klub Prague Devils. Bylo trénování ženské repre jen přirozený další krok, nebo tě k tomu motivovaly nějaké zvláštní okolnosti?

Oslovily mě holky na plážové mistrovství 2017 v Royanu. Tou dobrou jsem byl zraněný a nehrál jsem, takže jsem měl dost času. Říkal jsem si, že by to mohla být sranda. Pracovalo se mi s nimi dobře, navzájem to fungovalo. Káťa Langová mě potom oslovila, jestli bych nešel jako trenér do reprezentace na trávě, a já souhlasil. Štvaly mě poznámky kluků na adresu ženského ultimate, což některým opravdu nepřísluší, a chtěl jsem, aby jim holky předvedly, co dokážou. A taky aby tu znovu fungovala reprezentace, za kterou holky chtějí hrát a budou se těšit na společné akce.

Je práce s ženským týmem jiná než s openem nebo s mixem?

Práce na hřišti je trošičku jiná. Vždycky, když jedu na víkend s holkama, říkám doma, že se musím přepnout do pozitivna, že musím být sluníčkář. Holky vnímají kritiku trochu jinak, musí se jim jinak předávat. Snažím se, aby to bylo uvolněné, abychom nebyli v křeči. Na kluky můžu houknout a vím, že se z toho neposerou - někteří. Ale holky by se stáhly, holky by to, podle mě, nechtěly.

Ty ses ale účastnil reprezentace několikrát i jako hráč – s open týmem na EUC 2011 v Mariboru a v Kodani v roce 2015. V čem se hraní za národní výběr liší od hraní s klubem?

Hraní za národní tým je čest. Tým se neschází tak často a za krátký čas potřebuješ hodně muziky. Příprava cílí na jednu velkou akci, která se opakuje třeba jen jednou za čtyři roky, jako letos EUC. Pro mě je mistrovství Evropy opravdu prestižní, jsme v Evropě, hrajeme proti evropským týmům, které potkáváme i na dalších turnajích. Mistrovství světa už je takový skoro svátek. Klubová sezóna je naproti tomu občas ponorka, spoluhráči se vídají někdy i pět víkendů za měsíc. Repre je oživení, těšíš se tam.

Asociace představila zhruba před třemi lety strategický dokument nazvaný Czech Ultimate 2020 (Vize 2020), kde definovala směřování českého ultimate na následující čtyři roky; kladla důraz především na rozvoj středoškolské ligy a kontinuitu reprezentační přípravy. Tehdy tě také ČALD oslovil jako potenciálního trenéra. Jakou vizi máš ty pro ženskou repre, kam si myslíš, že by se měla za tři roky dostat? Jak konkrétně se to promítá do způsobu, jakým tým vedeš?

Vize 2020 je výsledek práce skupiny lidí, která se cíleně sešla a zamyslela nad tím, co je pro české ultimate podstatné, kde jsou jeho slabosti a jeho výhody. Je to za mě stoprocentně dobrá věc. S Carlosem jsme o tom tehdy hodně debatovali, i když jsem se na přípravě aktivně nepodílel. Občas mě mrzí, že Vizi 2020 ne všichni respektují. Štve mě, když potom vedle takové dlouhodobé koncepce přijdou projekty, které jsou vlastně jen plácnutí do vody a celé to naruší.

Moje vize pro ženský tým znamenala hlavně na začátku informovat holky, že tady nějaká ženská repre bude znovu nastartována. Rok 2018 byl takový nultý přípravný ročník. Chtěl jsem, aby holky začaly vnímat reprezentaci jako něco, co je může posouvat a kam se budou těšit. Mohly se tam setkat s ostatními hráčkami, které do té doby neznaly a často si o nich ani nemyslely nic moc hezkého. Až tam třeba zjistily, že jsou to príma holky, které jsou stejné jako ony a baví je ta samá věc: ultimate. Povedlo se, na prvních soustředěních bylo někdy skoro padesát holek, možná i víc. Některé jsem skoro učil házet, ale to je v pořádku. Tyhle holky teď pokračují dál a jsou třeba i v širším výběru na mistrovství Evropy. Podle mě je to rozhodně dobrá cesta.

Momentálně existuje širší výběr sestavy, která pojede na EUC v Györu. Tento výběr čekají dva přípravné turnaje a ještě jedno soustředění. Na čem by měly holky teď hlavně pracovat, aby na mistrovství dosáhly na nejlepší možný výsledek?

Teď je hlavně důležité, abychom se často potkávali, abychom spolu něco prožili. V ultimate přece nejde o to mít tři nebo čtyři super hráčky, ale spíš o tým, který bude šlapat, každá hráčka bude znát svou roli, bude vědět, že ji tým podrží, když se něco nebude dařit, a že se s ní tým bude radovat, když se dařit bude. To teď musíme vytvořit na turnajích, sehrát se. Vždy je co zlepšovat. Je pravda, že některé zkušené hráčky se do repre nepřihlásily, ale s tím už nic neuděláme. Jsem velice spokojený, jak je to teď rozjeté.

Takže společné tréninky v Praze považuješ za hodně důležité?

Pro tým určitě. Myslím, že ženská repre nikdy neměla pravidelné tréninky v Praze, které by byly otevřené i holkám, co repre zrovna nehrají. Je to cesta, jak ženské frisbee v České republice posunout – pravidelné ženské tréninky ve velkém počtu. Pojďme si říct narovinu, v Praze jsou zhruba čtyři ženské týmy, a jestli na svém tréninku složí 14 holek, tak je to svátek.

Co mimopražské hráčky? Je lepší se koncentrovat na individuální přípravu, nebo dát prioritu tomu přijet aspoň na pár tréninků do Prahy?

Chápu, že každý má svůj život, svoje povinnosti. Nejsme profesionálové, abychom jim to platili. Respektuju, že třeba z Brna holky nepřijedou. Ale máme skupinu na Facebooku, kde se motivujeme. A já i celý tým vidíme, že holky makají, že se do týmu chtějí dostat a pozvednout ho, a to je podle mě i pro tým nejdůležitější. Jinak samozřejmě házení a fyzička.

Jak řešíš vybírání sestavy nebo stahování při důležitém zápasu? Máš s tím problém?

Obecně je dobře - ne že jsem chlap - ale že jsem ten, kdo nehraje. Můj výkon na hřišti není hodnocen a můžu se soustředit jenom na holky. Říkal jsem dopředu, že výběr bohužel musím udělat, protože jsme měli daleko víc zájemkyň než míst, což je samozřejmě skvělé. Ke sportu to ale patří. Buď jsi dobrá a máš na to, nebo si řekneš, že se chceš zlepšit a do sestavy se dostat za rok. Za rok máš novou šanci.

Jsi profesí učitel, učíš na základní škole tělocvik, zeměpis a humanitní výchovu. Je podle tebe pravda, že "Kdo umí, umí, kdo neumí, učí?"

Vlastně mě ta hláška uráží. Ale je to asi jako v každé práci – jsou ti, kteří ji dělají dobře, a ti, kteří ji dělají špatně. Může být dobrý učitel a špatný učitel.

Máš nějaký trenérský nebo učitelský vzor? Kdo tě inspiruje?

Coach Carter. A Jan Ámos Komenský samozřejmě, to je velikán. Ve skutečnosti asi ne – já mám oči otevřené, koukám okolo sebe a když se mi něco líbí, snažím se to použít. Když se mi něco nelíbí, vím, že to nikdy použít nechci. Takhle se skládám, skládá se tak moje osobnost i učitelský přístup.

Máš od holek, které v reprezentaci vedeš, nějakou zpětnou vazbu?

Občas ano. Pozitivní feedback samozřejmě člověka potěší, nabije. A doufám, že kdyby měly nějaký negativní, tak vědí, že se můžou kdykoli ozvat, že jsem otevřený diskusi.

Národní výběr v kategorii women a open odjíždí na přípravný turnaji do Bologni v Itálii tento víkend, 5.-6. dubna. Držte jim palce.