Chtít, zářit a vést
Do odjezdu reprezentačních týmů na mistrovství Evropy v Györu zbývá méně než měsíc. Jednadvacet hráček ženského výběru střídavě usilovně trénuje a vyhlíží zásilku dresů v národních barvách. Kapitánské pásky budou potřeba dvě – reprezentaci povedou společně sestry Ráchel a Sarah Tošnerovy z budějovických 3SB. Trochu živelný rozhovor se točil kolem týmovosti a rivality, proč je důležité táhnout za jeden provaz a co to znamená doopravdy chtít.
Rášo, ty máš za sebou už poměrně dlouhou kariéru jak na úrovni klubové (od 2006), tak národní (EUC 2011 – ženy, WUCC 2014 – mixed, WCBU 2015 – mixed, EUC 2015 – mixed, WCBU 2017 – mixed, EBUC 2019 – mixed). Můžeš popsat svůj úplně první zážitek s reprezentací?
R: Poprvé jsem jela s ženskou repre na EUC 2011 do Mariboru. Měla jsem za sebou čtyři roky v 3SB, tam ale nebyly skoro žádné holky a nikdo se mi moc nevěnoval. Až když jsem dobrovolničila na WUCC 2010 v Praze, viděla jsem taky český klub Hot Beaches. Byly tam holky, které hrály podobně dlouho jako já, a přitom byly skvělé a já jsem byla pořád stejně špatná. Inspirovalo mě to k tomu přihlásit se do repre a zkusit se posunout někam dál.
Jak na Maribor 2011 vzpomínáš? Vyhovovalo ti, jak tým vedla tehdejší kapitánka Ája Malá?
R: Byla jsem hlavně překvapená, že jsem se vůbec dostala do sestavy, a že jsem si i docela hodně zahrála, přestože jsem byla jedna z nejmladších. Pamatuju se, že mi vůbec nedocházelo, že jsme na mistrovství Evropy, že bych měla mít z některých týmů respekt. Soustředily jsme se jen na to, co jsme trénovaly na soustředěních a na přípravných turnajích. Ája měla takový direktivní styl vedení, ale byla nejzkušenější hráčka, trenérka a kapitánka v jednom, takže mi to přišlo v pohodě.
Vzpomenete si, s jakými různými trenéry nebo kapitány jste se setkaly za dobu, co hrajete ultimate? Čí styl vám vyhovoval a proč?
S: V 3SB to bylo s vedením složitější, neměli jsme jednoho výrazného trenéra, hodně se to střídalo.
R: Proběhla taková generační obměna, přišlo nám spousta mladých juniorů a už jsme měli i docela dost zkušených hráčů. Ale byli jsme si všichni věkově blízko a na podobné herní úrovni, takže se nám těžko hledal někdo, kdo by nahradil dosavadního trenéra Davídka (David Novák), který byl nejen zkušenější, ale taky o deset let starší, takže efekt autority se dostavil sám. Vždycky se toho někdo z nás zkoušel ujmout, ale dlouho to nevydrželo.
S: Problém tehdy nebyl ani tak v tom, že by tým vedení těch lidí nerespektoval, spíš oni sami se už dopředu báli, že nebudou mít autoritu.
R: Bylo to náročné, pořád jsme si do toho navzájem kecali. Pak mi došlo, že sám to prostě nikdo z nás nezvládne. Rozhodli jsme se vytvořit jádro několika lidí, asi pěti, kteří budou za každou cenu držet za jeden provaz. Takové vícečlenné vedení. Jeden bude mít připravený drill, druhý bude opravovat, třetí hecovat, čtvrtý se bude chvíli soustředit na sebe, pátý pomůže stavět hřiště....
S: Táhnout za jeden provaz je důležité. S Rášou jsme byly společně na WUCC 2014 v Leccu za FUJ a tam jsem poprvé pocítila, jak to vypadá, když týmu chybí koncepce. Vedení bylo rozpolcené: Dvojta (Vojtěch Palouš) a Carlos (Petr Kotěšovec) prostě nebyli na stejné vlně, každý z nich měl jinou představu, jak bychom měli hrát.
R: Vedení mixové repre Carlosem a Héřou (Petr Haering) v Kodani mi zase spíš nestačilo. Repre pro mě znamená příležitost posouvat se dál. Čekala jsem, že dostanu konkrétní zpětnou vazbu, jak se mám zlepšovat, ale nedostala jsem ji. Carlos je pro mě jako introvert těžko čitelný, u Héři mám zase pocit, že dokáže dávat skvělé rady a tipy ke konkrétním dovednostem, ale já spíš potřebovala posunout svůj herní výkon komplexně. Každopádně vím, jak složitá je role hrajícího trenéra a člověk těžko vyhoví všem. Každého, kdo se do něčeho takového pustí, si vážím.
Finální sestava ženské repre do Györu byla zveřejněna před dvěma měsíci. Na postu kapitánky asi většina hráček očekávala Ráchel. Trenér Honza Splítek ale jmenoval kapitánkami vás obě. Jak to rozhodnutí vzniklo?
S: Musím to trochu uvést. Reprezentace u nás dlouho fungovaly takovým způsobem, že se až těsně před daným turnajem začalo intenzivně trénovat. A pro holky byl často prioritní mix. Kdo se nedostal, tak se třeba ještě snažil o women. Rozumím tomu, ale už je pomalu čas na dlouhodobější přístup. Sama jsem nikdy neměla dost energie, abych takový koncept rozjela a všechny přemlouvala, a nikdo jiný se toho taky nechtěl ujmout, takže proto jsem dřív do repre ani nechtěla jít. Z ME v Kodani mají některé holky, co hrály za women, doteď trauma. Že nebyl turnaj organizačně zvládnutý, chyběla koncepce, ani atmosféra nebyla dobrá. Což nemusela být nutně ničí vina. Teď jsme ale o čtyři roky dál. Získala jsem za tu dobu větší hráčské sebevědomí, mám energii to táhnout. Začala jsem se holek ptát a zvát je do repre. Ale víme všichni, jak to chodí. Každý chce nejdřív vědět, kdo už jede. Když si ale všechny tyhle holky dohromady řeknou, že do toho půjdou, může to fungovat. Takhle jsem svou představu podávala a byla jsem hodně aktivní. Vnímalas ty, že by byl takhle aktivní ještě někdo další?
Asi akorát Ráša.
S: Ráša do toho od začátku šla s tím, že bude kapitánka. Já jsem to tak vůbec neměla.
R: To je pravda. Loni na přípravném turnaji v Amsterdamu jsem dělala kapitánku já, a cítila jsem se docela dobře, fungovalo to. Dostala jsem i dobrou zpětnou vazbu. Pak jsem ale hodně znejistěla, když jsem na některé letošní přípravné akce nemohla jet, protože jsem byla měsíc v Austrálii.
S: To byla klíčová věc.
R: Bylo mi to nepříjemné a trapné, ale v nabité sezóně se mi prostě těžko hledal měsíc bez zásadního turnaje nebo mistrovství. Dubnový turnaj v Bologni se do programu přípravy přidal na poslední chvíli, když už jsem měla koupené letenky. Takže v Bologni kapitánovala Sára a všechny holky byly hrozně spokojené. Udělaly jsme si takový miniprůzkum a všechny ji chválily. Že je míň kontroverzní, dobře vedla, že na to má. Samozřejmě jsem z toho měla radost, ale zároveň jsem se vedení repre nechtěla vzdát.
S: Ptaly jsme se ještě Honzy Splítka, jestli neví o nějakých dalších zájemkyních. Pak nás napadlo, že by vlastně tu Rášinu kapitánskou představu šlo realizovat i skrze mě. Ne že bych tajně dělala, co mi Ráša řekne, ale že bychom se o tom spolu bavily. Protože jsme sestry, máme výhodu, že spolu můžeme o všem mluvit otevřeně. Případné neshody bychom si nebraly osobně. A já bych pak třeba výsledek dokázala lépe podat týmu.
R: Nebo že by holky, které mě tolik neberou, braly líp Sáru. No, zjednodušeně se dá říct, že všichni chtěli, aby byla kapitánka Sára a já jsem chtěla, abych byla kapitánka já, tak jsme kapitánky obě. :)
S: Ale ještě řekni proč – říkalas, že repre potřebuje mě jako hráčku, která se stoprocentně soustředí na hru v útoku. A že i kdybych byla kapitánka já, Ráša by se stejně jenom na sebe soustředit nedokázala.
R: Samozřejmě na tom pracuju, ale těžko se mi to vypíná. EUC je týdenní turnaj, bude hodně fyzicky i psychicky náročný. Kdys byla naposled na týdenním turnaji, který nebyl plážový?
S: Jenom na EYUC v Kolíně.
R: Já jsem s tím nakonec spokojená. Nechtěla jsem být kapitánka proto, že bych musela mít všechno po svém, ale protože jsem měla od začátku silnou vizi, která...
S: ... která se těžko realizuje, když jsi nebyla na některých akcích...
R: ... to za prvé, a za druhé se těžko realizuje z pozice hráče.
Mohly byste vaši vizi pro women repre přiblížit? Jak byste popsaly váš styl vedení?
R: Jdeme do toho obě s velkým nasazením. Vkládáme do repre hodně energie a svým přístupem bychom chtěly ostatní inspirovat. Chceme, aby ženská repre konečně překročila vlastní stín a holky uvěřily, že jsou hráčky světového formátu.
S: Možná jsme to letos v zimě s tou motivační řečí trochu přehnaly, ale doufám, že třeba za rok se nám podaří mít v repre jenom holky, které budou mít stejný přístup a nasazení, jako my. Spousta už jich to tak bere. Většinou ty méně zkušené, kterým když řekneš, že tohle je ta repre, hecnou se.
R: Vyplývá to i z dotazníků, které jsme týmu rozdaly. Holky usilující o repre se v nich měly zamyslet nad sebou jako hráčkou, nad nároďákem jako týmem a formulovat svoje představy. Chceme teď jejich odpovědi využít i k podpoření větší týmovosti. Bude to samozřejmě delší proces, mezi jednotlivými kluby už existují nějaké vztahy a holkám může chvíli trvat, než navážou nové, tentokrát jako spoluhráčky. Ale pro mě je základem pokusit se tým maximálně stmelit, protože jen když budeme chtít podpořit jedna druhou, může vzniknout něco, co bude fungovat proti dobrým soupeřům. S pocitem: ‚No jo, ona to zase zkazila, vždyť jsem stejně věděla, že je špatná hráčka,‘ se nikdy neposuneme dál.
S: Přála bych si, aby to došlo všem, abychom mohly jet třeba ve stejné sestavě na WUGC příští rok, ale abychom ještě víc chtěly. V Bologni jsem se trochu držela zpátky a viděla jsem, že se to v tomto složení ještě vyplatí.
Jak bys vlastně zpětně zhodnotila přípravný turnaj v Bologni? Závratných výsledků jsme nedosáhly, kde byla chyba? Jaké si z toho vzít poučení?
S: Přijde mi, že jsme si nemohly přát lepší první turnaj (když nepočítám loni Windmill). V Bologni ještě nebyla finální sestava, ale hodně se nám vyjasnilo, koho bychom v ní chtěly mít. Paradoxně mi přišlo dobře, že chyběly některé klíčové hráčky a nakonec i trenér. Mohly jsme si vyzkoušet, jak spolu dokážeme fungovat. Taky jsem díky turnaji zjistila, jak a na co tým reaguje. Moc mi pomohlo, že jsem i od starších holek cítila podporu.
A co se týče hry?
S: Měly jsme jenom jeden opravdový zkrat, v zápase proti Velké Británii. Jinak se mi to fakt líbilo. Hrály jsme jinak, než já normálně hraju v 3SB, ale neviděla jsem žádnou systémovou chybu. Co bys na to řekla ty?
Já jsem byla nadšená, jak jsme v prvních dvou zápasech dokázaly donést disk před zónu, tam čtyřikrát přenést ze strany na stranu, a pak dát na 100% jistý bod. Tehdy jsem si říkala: ‚Takhle to má vypadat.‘ To se pak ale nějak rozplynulo, přitom třeba Rakušanky jsme měly jednoznačně porazit.
S: Z Rakušanek jsme měly zbytečný respekt, ale i na prohře vidím něco pozitivního. Právě v tomhle zápase se hodně ukázal obranný potenciál jednotlivých hráček.
Ráchel, tys pro holky nedávno připravila takový malý historický přehled minulých umístění ženských reprezentací. Moc oslnivé nejsou. Proč bude letošek jiný?
R: Samotnou mě to překvapilo, výsledky jsem si hledala, protože mě zajímaly. Ženská repre se poprvé vytvořila kolem Hot Beaches, které ale měly svůj vrchol a potom začaly postupně odcházet. Strašně mě zamrzelo, že to nedotáhly dál Prague Devils. Měly výborně našlápnuto, dvakrát se dostaly na Evropskou ligu, byla tam dobrá parta. Ale chyběl nějaký konečný tah na branku, nebo nevycházely počty, nevím. Dál se už nedostaly. Soustředila jsem se tedy na náš klub. Když se blížilo plážové mistrovství v Royanu, udělala jsem takový pokus o složení národního týmu, protože se mi zdálo, že už by na české scéně mohlo být dost holek, abychom daly dohromady 15 fakt dobrých ženských. Ale nedopadlo to. Postavila se pak taková varianta Yellow Fujever. Tehdy jsem na repre trochu zanevřela, zvlášť když se trenérem stal Honza Splítek. Měla jsem (možná mylný) pocit, že holky hlavně potěšilo, že se jim bude herně věnovat kluk. Mrzí mě, když umí holky přijmout radu jen od chlapa. Jako kdyby žena neměla co předat.
S: Tak to taky cítím. Ale musíme začít po malých krůčcích.
R: V Royanu jsem Honzu vnímala spíš zpovzdálí a nejprve mě jako trenér neoslovil. Takovým zvláštním způsobem konzervativní, chtěl hrát úplně jinou hru, než já. Přišlo mi, že chválí i slabé výkony.
S: Honza do toho ze začátku šel hrozně pozitivně, na to holky dobře reagovaly. Ale všechno bylo postavené na představě, že si repre máme užít, zase chyběl tah na bránu. Pojďme si hezky zahrát – jako se na té pláži říkalo: ‚Hezky jsme hrály.‘ My bychom chtěly, aby se v Česku pochopilo, že není nic špatného na tom chtít. Dostat se do té citlivé pozice, že můžeš selhat. Když budeme společně hrozně chtít, spojí nás to. I kdybychom pak společně selhaly a třeba prohrály důležitý zápas. To taky spojuje. Ale musíme riskovat, jinak to nepůjde.
R: Stejné to vlastně bylo i loni Amstru. V pátek jsme mohly dva zápasy vyhrát, ale Honza řekl, že to vlastně není tak důležité, měl pocit, že se spíš potřebujeme sehrát. Další dny pro mě byly extrémně frustrující, neměla jsem žádnou motivaci. Na mnoha příkladech z české ligy můžeme vidět, jak dlouho se tým se skvělými hráči a všemi předpoklady k dobrému výkonu může ‚plácat‘ bez medaile. Takže nakonec to pro mě byla důležitá zkušenost. Došlo mi, že pokud chci věci jinak, musím s Honzou líp komunikovat a dávat mu feedback. Teď mám pocit, že spolu věci řešíme otevřeně a máme společnou vizi. Pro české ultimate je velký úspěch, že se dlouhodobě daří mít nehrající trenéry. Věřím, že společná práce trenéra a kapitánů přinese svoje ovoce. Třeba už v Györu.
S: Letos bychom chtěly co nejvíc rozšířit jádro, které bude na stejné vlně, aby příští rok do repre chtěly hlavně holky, které to budou vnímat stejně. Možná trochu naivně jsme toho chtěly dosáhnout už letos, ale zjistily jsme, že se to nedá tlačit na sílu. Musíme nabalovat postupně. Letošní tým vnímám jako takový pilotní projekt, který má ale velký potenciál položit základy dlouhodobé české ženské reprezentace.
Další novinkou, kterou jste přinesly, je trénink psychické odolnosti, na které teď repre pracuje pod vedením Anny Rogacki. Co mentální příprava obnáší a proč je důležité trénovat nejen nohy, ale i hlavu?
R: Asi všichni ví, že mou nejslabší stránkou jsou špatná rozhodnutí na hřišti. Když jsem pochopila zásady fyzické přípravy pro ultimate, byl z mého pohledu čas zaměřit se hlavu. O Anně jsem věděla z konferencí Ulty Results Coaching Academy a sleduju ji i na sociálních sítích. V Austrálii jsem se s ní seznámila a poprosila ji o návrh programu pro repre. Honza se Sárou mě odrazovali, že na to holky ještě nejsou připravené a že chci moc věcí najednou. Mně ale přijde, že hodně holek vnímá hlavu pro svou hru jako zásadní a chce to aktivně řešit. Nakonec se zapojilo 16 hráček a už se moc těším na konkrétní výsledky.
S: Přestože letošní repre bereme všichni trochu vážněji než dřív, ještě pořád se po reprezentantkách zas tak moc nechce (když to porovnám třeba s přípravou v Rakousku nebo Německu). Máme doporučenou fyzickou přípravu, ale každý může plnit svůj vlastní plán. Že se mentální přípravy účastní 16 hráček, považuju za ohromný úspěch! Příští rok se třeba zapojí všechny. Docala slušně se rozjel i projekt společných pražských women tréninků. Ale všechno je to jenom začátek, důležité bude vytrvat a po EUC pokračovat se stejnou intenzitou.
Mám na vás poslední otázku. Za pár dní odjíždíme na Windmill, hlavní přípravný turnaj, dva týdny před EUC. Co nás tam čeká?
R: Amsterdam bude zatěžkávací zkouška. Určitě chceme uhrát co nejlepší výsledek, nemá smysl se ještě držet představy, že chceme ‚hezky hrát‘. Místo na hřišti si musí každá najít a vybojovat sama. Od trenéra i od nás kapitánek dostanou holky veškerou podporu, já se budu navíc hodně soustředit na to, abychom spolu trávily co nejvíc času. Chci, aby všechny hráčky pochopily, že přišel jejich čas, že je na nich, aby ukázaly, jak dokážou zazářit proti jakémukoli soupeři. Věřím, že hrát po boku skvělých hráček každou z nás významně posune.
S: Já bych si přála, abychom Windmill už braly hodně zodpovědně. Chtěla bych navodit stejnou atmosféru, jaká bude na EUC. Měly bychom si natrénovat zvládání situací, které třeba nastanou na Evropě. Bude to výzva, ale je důležité, aby všechny holky chápaly, že tohle už je vrchol sezóny. Před, během, i po Windmillu budou vznikat články, podcasty a rozhovory, ve kterých se všichni budou snažit předpovědět výsledky EUC. Teď máme šanci zazářit a ukázat, že jedeme do Györu útočit na přední příčky.
Rozhovor vznikl 1. června v Malšicích. Česká ženská reprezentace odjíždí na přípravný turnaj Windmill Windup v Amsterdamu již tento čtvrtek. Nezapomeňte fandit! www.windmilltournament.com.
Autor: Hanka Lesáková, 12. 6. 2019