Women & volunteers v Bordeaux

Čtyřdenní turnaj se s odstupem měsíce slévá ve směsku vzpomínek - pochody na hřiště, ze hřiště a mezi hřišti, déšť ze shora, spoda i ze stran, chechtající se kachny večer, v noci i ráno... na hřišti zoufaství i radost. Některé vzpomínky se ale vybavují silněji...

 

Zápasy proti Britkám Nice Bristols pro nás byly asi nejlepší školou. Hrály jsme s nimi dvakrát, a pokaždé jsme s přehledem prohrály. Všude byly dřív, výš a líp, což nutí člověka k zamyšlení, zvlášť vzhledem k tomu, že nakonec byly o pouhé dvě příčky na výsledkové listině nad námi. Zároveň vyhrály v ženské kategorii SOTG, rozhodně zaslouženě. Britové mají prostě záviděnihodnou schopnost velmi mile a zdvořile někoho poslat do háje.

 

Zřejmě nejzajímavější, čím se tým Prague Devils women zapsal do povědomí organizátorů turnaje, byla "pařba" na improvizovaném koncertě dechovo-perkusní kapely ve velodromu. Zatímco nad hrací plochou zuřila pravá jihofrancouzká bouře, frisbeeáky nahnané pod jednu obří střechu zabavilo vystoupení kapely, a tam nás natočili, jak vesele křepčíme.

 

Italky CUSB Shout nás porazily hned ve skupině, a přestože nám daly 15-8, nějak přetrvávalo přesvědčení, že jsme zas nebyly o tolik horší. Brzo se nám naskytla možnost to dokázat. Před sobotní večerní odvetou urazily oba týmy trošku jinou cestu turnajem. Zatímco my jsme se nechaly potupně porazit od LayD's i Nice Bristols, a svou šanci o horní osmičku jsme promeškaly, Italky si v powerpoolu zahrály. Pak se ale nechaly v křížovém zápase nepochopitelně porazit od YAKA a spadly dolů, a v zápase s námi, kde nám navíc hrál do karet trochu i větříček, kladly už odpor o poznání slabší.

 

Po bahnitém nedělním zápase proti Hot Beaches jsme se mohly radovat z 11. místa. S rezervou jsme splnily Kristininy turnajové ambice - vyhrát alespoň jeden zápas. A o jednu příčku jsme předčily umístění předpokládané známým Ultimate analytikem a odborníkem na českou i evropskou ligu, jistým p. Lesákem.

 

Hanka Lesáková

Hot Beaches

Bylo to fajn, bylo to krásný. Bylo nás 14: Lea, Iva, Janička, Monika, Haňďa, Maruš, Áňa, Hani, Helča, Anežka, Anetka, Raduš, Marta, Radu. Na hřišti jsme se potkaly s týmy z Ruska (Lemon Grass), z Velké Británie (SYC), ze Švýcarska (Lotus), z Francie (YAKA), ze Slovenska (LayD´s) a znovu z Velké Británie a nakonec z Čech (PD). Všichni soupeři byli, jak se říká „k poražení“. Nám se podařilo vyzrát jen na jeden tým a díky tomu jsme skončily na 12. místě z celkem 15 celků.

Složení našeho týmu bylo bohužel dost rozdílné, než v jakém HB objely přípravné turnaje, ať už z důvodů zdravotních, finančních, pracovních či nutnosti nezameškat školu. Všechny jsme se sešly a začaly se herně seznamovat až ve Francii. Sehranost nám v útoku chyběla a bohužel se nám ji příliš nedařilo kompenzovat něčím jiným. Vždycky, když jsme začaly hrát chytře, se nám začalo ve hře dařit líp, fungovala dobře rozebraná obrana, obrana „clam“ při rozehrávce „mrtvého disku“ nebo v zóně, switchování, zastavení dlouhých přihrávek pomocí obrany „straight up“. V útoku pak pomáhalo uklidnit se, přestat tlačit na pilu, mluvit spolu a prostě hrát. Pochválit se můžeme za pěkné obranné zákroky a obětavost v útoku a i za to, že jsme se nesložily a až na občasné přeháňky jsme si zachovaly dobrou mysl a týmovou soudržnost. To, že v nás bylo víc, než říkají výsledky, ukázal zápas proti LayD´s (dolní čtvrtfinále o skupinu 9. - 12.), kdy Lea s Ivčou zakouzlily, promíchaly sestavu, změnily posty jednotlivých hráček a my bez respektu vlítly do zápasu, který jsme si pohlídaly od začátku do konce. To samé se nám ale v posledních dvou zápasech nepodařilo zopakovat, navíc se nám bohužel zranila Ivča. Zkušenosti a zážitky z turnaje ale určitě budeme moci zužitkovat na dalších akcích a proměnit je v budoucí výhry.

Pro mě bylo Bordeaux zamžené do rýmy a zachumlané do šátku, omotaného kolem bolavého krku, ale i tak bylo zábavné cestovat tam i zpět autobusem nacpaným českými hráči a hráčkami s jejich hrami, překřikováním a svačinkami. Bavilo mě i noční stavění našeho velikého stanu pro čtyři. Líbilo se mi potkávat na velké zelené pláni usměvavé a hlučné milovníky frisbee ze všech koutů Evropy. Užila jsem si výlet k oceánu a poslední letošní příležitost ke koupání. Svorně s ostatními jsem remcala čtvrtý den zase na to sladké máslo k snídani. Zběsile jsem utíkala před bouřkou do haly a přikrčovala se při dunění hromu. Drbala jsem si kousance od komárů. Ochutnávala jsem při večeřích krevety s dlouhými tykadly a černé slávky zamíchané do paelly, kterou nám uvařili na velkých pánvích u hřiště. Když jsem šla kolem místa, kde hrál zápas jeden z českých či slovenských týmů, volala jsem „Do toho“! Okoukla jsem, jak se rozcvičují ICENI, trochu i co teď v Evropě frčí v útoku a obraně a říkala jsem si, že na tom našem malém českém plácku máme na čem pracovat, abychom se evropské špičce (znovu) vyrovnali. To všechno mi dalo velkou chuť se rychle uzdravit a zase trénovat, nebo aspoň pomoct mladším hráčům, aby si tuhle atmosféru mohli vychutnat zas za rok.

Asi nejen můj velký dík patří všem, kteří letos pracovali na tom, aby HB měly příležitost na tomhle turnaji hrát, díky Míšo, Jano, Ájo a všechny holky, které jste trénovaly, hrály na kvalifikačních turnajích a na XEUCF 2013. Velký respekt všem koučům a kapitánům. Není to jen tak... a taky děkujeme sponzorům za zapůjčení stanů

Příští rok uplyne 10 let od prvního turnaje, kde hrály HB, jak to oslavíme?

Radka Blahoutová

Být dobrovolník na tak velké akci, jako bylo XEUCF v Bordeaux, je rozhodně zážitek. Jela jsem "staffovat" poprvé a neměla jsem moc tušení, do čeho jdu. A i když to nebyla pokaždý jenom sranda, stálo to za tu dlouhou cestu tam i zpátky a určitě si to ještě někdy zopakuju.

 

Jako volunteer jsme měla dvě velké výhody - měla jsem zadarmo ubytování ve stanu a jídlo. Za to jsem musela být od rána do večera na hřišti, hlídat skóre a psát statistiky (které doteď nejsou online a tak si říkám, že jsem byla pečlivá zbytečně), večer hřiště uklidit, odpovídat hráčům na (ne)místné otázky...

 

Plusů bylo plno: na mým hřišti dost často hrály české týmy a tak jsem měla komu fandit, viděla jsem skvělé zápasy evropských týmů jako jsou Ragnarok, Chevron či Iceni, seznámila jsem se s dalšími ultimate nadšenci, oprášila jsem si cizí jazyky, užila si sluníčko, pila dobré francouzské víno.

 

Nic ale není ideální. Takže jsem občas musela ne úplně dobře naladěným hráčům vysvětlovat, že nemůžu za ukradené game discy i že stanovené časy je třeba dodržovat. Sem tam jsem se taky pěkně proběhla, když jsem sháněla zdravotníky (a zapotila se při nekonečném čekání na sanitku), pekla jsem se ve vedru na umělce nebo naopak klepala kosu v dešti a zažila moment, kdy vám v bouřce uletí stan nad hlavou a vy se modlíte, aby se nikomu nic nestalo.

 

Celkový dojem však byl na jedničku. Zvlášť, když hráči spolupracovali, pomáhali mi rozluštit nečitelná čísla na dresech, neremcali nad nedostatkem vody a nakonec po zápase ještě poděkovali. To si pak jako volunteer nemám na co stěžovat.

 

Anna Zvěřinová