SOCKEYE

Sockeye vznikli jako téměř výhradně seattleský tým. A pokud byste někde měli založit tým v ideálních podmínkách pro ultimate, jedno z míst, které byste zkusili, by byl pravděpodobně právě Seattle. Díky mírnému počasí se dá hrát celý rok venku, v ligách a turnajích severozápadního regionu hraje přes osm tisíc hráčů a každý měsíc si tak můžete zahrát na kvalitně obsazeném turnaji, aniž byste museli opustit městský systém. Každoroční velkou událostí je jeden z největších mixových turnajů Potlatch a obrovský mládežnický turnaj Spring Reign, kterého se každoročně účastní přes sto týmů středoškolské mládeže z okolí. Juniorská scéna je v Seattlu vůbec velmi rozšířená a soustředí se kolem týmu Moho, jehož tréninky se postupně přerodily v líheň většiny juniorských hráčů – projekt MiniMoho se soustředí zvlášť na děti ze základních škol.

Severozápadní region patří navíc patrně k nejtěžším v UPA. O postup z Regionals zde se Sockeye soupeří týmy jako Jam, Rhino, Revolver a především Furious George. Jeden z těchto týmů musí každý rok oželet nationals, ačkoliv by jistě patřil mezi favority na celkové vítězství. Je zařazení do takto silného regionu spíše výhodou, nebo nevýhodou? „Občas sním o tom, že bychom hráli v regionu, kde bychom postup měli prakticky jistý…ale co by to bylo za zábavu?“ zamýšlí se Ben Wiggins. „Nejradši bych hrál samé vyrovnané zápasy. Myslím, že mluvím za celý tým, když řeknu, že velká vítězství nás nebaví zdaleka tolik jako těsné zápasy s výbornými týmy.“ A těsných zápasů si už v kvalifikaci všichni užijí až až.

Jedním z hlavních důvodů rychlého úspěchu Sockeye je podle Bena Wigginse inovace. Skupina hráčů, která založila tým a od roku 1995 jej třikrát po sobě dovedla až do finále UPA nationals, byla složena z výjimečně talentovaných hráčů. To však samo o sobě pro úspěch nestačí, důležité podle Wigginse bylo, že do hry přinesli takové strategie, které před nimi nikdo nepoužil. Většina těchto hráčů hraje již jen v Masters a nenechají si ujít příležitost, aby „mladým“ připomněli, že nová generace už nehraje tak dobře jako oni.


Přesto, nebo právě proto, se kréda neustálého obměňování hry drží i současní hráči: „Dva klíčové faktory našeho úspěchu v tomto desetiletí jsou oddanost obraně a vědomé rozhodnutí nepoužívat tu samou strategii jenom proto, že už v minulosti fungovala.“ říká k tomu Ben Wiggins. Tým podle něj občas zkouší šílené věci, které se nakonec ukážou jako hloupé. Ale zároveň se jim daří nacházet nové přístupy k obraně i útoku, které fungují velmi dobře.

K neustálé změně tlačí hráče i týmy především realita v severoamerické soutěži. Týmy na špici se příliš často nemění a nejlepší hráči se navzájem velmi dobře znají. Podle Wigginse se dokonce někteří hráči Sockeye při tréninku přímo soustředí na obranu konkrétních hodů konkrétního protihráče. „Ale vždycky se děje něco nového – nová útočná taktika, nový hráč nebo nový hod, který musíme bránit. Vždycky se najde nějaký nový styl, který si soupeř vymyslí, aby nás porazil, nebo zastavil naše nejlepší hráče. Nikdy není nuda.“ shrnuje kapitán týmu.

Když se mají potkat s obávaným zahraničním týmem, předchází zápasu důkladná příprava. Pokud je to možné, snaží se o novém týmu získat video nebo nebo radu od známých. Před zápasy s Australany a Japonci na mistrovství světa v roce 2008, znali každého soupeřova hráče a věděli, jak nejlíp to šlo, co každý z nich bude chtít hrát. „Ale stejně to dělali velmi dobře!“ dodává Wiggins s tím, že sehnat informace se také ne vždy podaří: „Pokud nemůžeme získat kvalitní informace, a nakonec i když můžeme, snažíme se soustředit na vlastní hru a vlastní úsilí. To je dobrá recept pro každý zápas.“

Přelom tisíciletí nebyl pro Sockeye lehký, mnoho hráčů odešlo a úspěšná šňůra byla přerušena.

Pevné jádro hráčů však drželo tým pohromadě a rozhodlo se doplnit sestavu o talentované mladé hráče. Díky tomu si již v roce 2002 mohli zahrát semifinále UPA nationals a dva roky poté zahájit další finálovou sérii. V posledních dvou letech se sice postup týmu zastavil v semifinále, přesto hodnotí Wiggins poslední dekádu jako velmi vydařenou: „Musíme si připomínat, že v letech 2004, 2006 nebo 2007 jsme nebyli šťastni díky vítězné trofeji, ale díky pocitu sounáležitosti TÝMU, který stál za všechnu tu práci a oběti.“

Návrat na vrchol po generační výměně ukazuje, jakou roli hraje v životě týmu nábor nových hráčů. Sockeye si během let utvořili ucelený, poměrně striktní a organizačně dosti náročný systém náborů. Novým hráčům se tým otevře vždy jednou za rok, náborová sezóna trvá od začátku března do konce dubna. V tomto období má svou pozici v týmu jistých pouze vybraných 5-6 hráčů, kteří tvoří tzv. Personnel Committee a rozhodují o přijímání nových adeptů. Ostatní dosavadní hráči se v tomto období mohou účastnit tréninků, nováčci musí nejdříve projít náborovým turnajem, tzv. Combine. Na základě výkonnosti na turnaji mohou dostat nabídku na účast na trénincích Sockeye, ale i dalších Seattleských týmů jako Voodoo, Downpur nebo některých mixových týmů. Právě z týmu Voodoo přichází mnoho hráčů do Sockeye, dalo by se tedy říci, že se jedná o jejich B-tým, i když funguje převážně nezávisle. Další hlavní líhní jsou University of Washington, Western Washington University a University of Oregon, což jsou všechno univerzity v dosahu Seattlu.

Pokud hráč zaujme na Combine, dostane přiděleného „agenta“ z řad Personnel Committee, který s ním komunikuje ohledně tréninků a poskytuje mu zpětnou vazbu k jeho výkonům.

Celý náborový proces vrcholí kalifornským turnajem na konci dubna. Průměrně se podle Wigginse obmění čtyři hráči každý rok, přičemž někteří z nich jsou navrátilci, kteří nemohli předcházející sezónu hrát. Hlavní příčinou odchodu stávajících hráčů ovšem není to, že by nestačili nadupaným nováčkům, ale velmi často spíše to, že je volají školní, pracovní nebo rodinné povinnosti v jiné části světa. „Představ si tým složený z Chase, Lou, CK, Sam O, Will, Giora, Phil, Stoney, the Monohans, Pat, Brook, Barney, Jaeger, Dufort, Karlinsky a další…to bylo skvělé! A to jsou všechno hráči, kteří opustili Sockeye v posledních pěti letech.“ vzpomíná Wiggins.  Zároveň si ale pochvaluje, že díky komplikovanému náboru získali několik talentů, které by jinak unikly jejich pozornosti. Náborové martýrium také zajistí, že všichni, kteří jím prošli, jsou ochotni trénovat a hrát naplno na úkor některých ostatních aktivit.

A jaké herní dovednosti byste měli především pěstovat, abyste se dostali do užšího výběru? Informace na týmovém webu hovoří jasně: „Neexistuje žádný stanovený soubor dovedností, které bychom vyžadovali. Dělejte, co umíte nejlíp. Nebudeme ignorovat schopné hráče, kteří nezapadnou do našich strategií. Budeme měnit naše týmové strategie tak, abychom využili výjimečných talentů.“

Běžný tréninkový týden Sockeye se skládá z úterního tréninku na dráze, čtvrtečního tréninku dovedností a jednoho až dvou víkendových tréninků, z nichž každý trvá tři hodiny. Mnoho hráčů ještě trénuje individuálně, ale bez striktních pravidel – osobní nasazení mimo tréninky závisí především na množství volného času vzhledem k práci, škole a rodině.

Mimo sezónu si hráči spíše pro zábavu chodí zahrát basketbal, fotbal, nebo se věnují jiným sportům než ultimate.

Zní to banálně, ale jak uzavírá Wiggins: „Jedni z největších sportovních dříčů, mezi kterými jsem se kdy pohyboval, hrají za Sockeye.“

Tým jako Sockeye v podstatě nemá mnoho důvodů jezdit do zahraničí. Na rozdíl od většiny týmů v UPA však měli možnost učinit minimálně dva podstatné výjezdy mimo severní Ameriku. Tím prvním byla návštěva na japonském turnaji Dream Cup 2008, kam jeli v doprovodu ženského týmu Fury.

Pro oba týmy byly na letiště vypraveny speciální autobusy, v hotelu je čekalo oficiální přivítání a na programu prvního dne byla také audience u starosti Fuji City. Sockeye však nepřijeli do Japonska hrát si na celebrity, i když jediný pořádný zápas je čekal ve finále proti Buzz Bullets (a mimochodem jej prohráli). Součástí zájezdu bylo především vedení několika tréninkových akcí pro mladé japonské hráče.

Druhým zájezdem byl výlet do Kolumbie, kde je ultimate na strmém vzestupu. Tam rovněž spojili hru na turnaji s training campem a zrodila se tam myšlenka bratrské spolupráce měst Medellin a Seattle.

Klubové mistrovství světa v Praze bude pro Sockeye další z nemnoha příležitostí vyjet do zahraničí. Je to pro ně tedy veliká událost, které podřizují i svůj tréninkový plán, i když svou účast zatím nemohou potvrdit na sto procent. Důvod je velmi prozaický a nám snad až příliš srozumitelný: „Jako Američanům se nám špatně vysvětluje, že jsme chudí… a po pravdě je nám jasné, jaké máme štěstí, že žijeme v takové zemi. Ve srovnání s ostatními americkými týmy máme ale v týmu hodně studentů nebo učitelů, což nejsou zrovna nejlépe placené profese.“ říká Wiggins.

V Praze se na rozdíl od většiny velkých turnajů UPA bude hrát bez observerů. Bude to americkým týmům dělat problém? Podle Wigginse jen z části: „Observeři jsou výborní a zlepšují úroveň Spiritu. Hra bez observerů znamená, že mohou nastat špatné hlášky, protože žádný z hráčů neměl na situaci dobrý výhled. V UPA to řešit nemusíme. Ale po pravdě, hrajeme ULTIMATE. To znamená, že můžeš prohrát zápas kvůli tomu, že soupeř měl hloupé hlášky a ty jsi odmítl klesnout na jeho úroveň. A když, tak ať. Radši prohraju se ctí, než abych si pomohl podvodem. A vím, že to tak vnímají i moji spoluhráči.“

Zatím poslední klubové mistrovství světa (WUCC) se konalo v roce 2006 v australském Pethu a bylo poznamenáno nízkou účastí amerických týmů. Vítězný japonský tým Buzz Bullets patří sice dlouhodobě mezi světovou špičku a titul tak drží zcela zaslouženě, účast čtyř nejlepších amerických týmů však podle Wigginse zvýší celkovou kvalitu turnaje a udělá z něj o něco těžší týden.

Jakmile dojde na předpovědi ohledně možného výsledku mistrovství, dává Wiggins raději ruce pryč. Na nějaké tipování se zúčastní příliš mnoho dobrých týmů, ať už jde o ty americké, australské, kanadské nebo japonské. Evropské týmy také budí respekt, porazit některé evropské reprezentace na mistrovství světa ve Vancouveru nebylo jednoduché, navíc v Praze budou de facto na domácí půdě. Vrcholnou formu očekává Wiggins především od Claphamu, který se zúčastnil elitního amerického turnaje Emerald City Classic a v pohých sedmnácti hráčích hrál velmi dobře.

Jednu předpověď však Ben Wiggins k dobru dal: „Do čtvrt- nebo semifinále se dostane nějaký tým, od kterého bys to před turnajem nikdy nečekal. V ultimate to tak chodí, týmy se rozjedou a hrají lépe, než by se zdálo možné. Vymysli si předpověď a buď připraven hodit ji do koše. Bude to divoký týden.“

A co samotní Sockeye – mají ambice na celkové vítězství? „To vždycky,“ usmíva se Wiggins a vážně, snad až pateticky, dodává: „Všechno bude v pořádku, pokud dáme do každé hry vše, co máme. Když to opravdu uděláme a na konci týdne dostaneme stužku za 23. místo, budu pyšný a tu stužku budu hrdě nosit jako symbol vší té námahy a zábavy, kterou jsme společně podstoupili.“

Děkujeme Scobel Wiggins za poskytnutí fotek k článku.