Spirit není o srandě v kolečku

Na slovo skoupý  Jaromír „Jerry“ Koubek rozhodně není. Cestou na rozhovor, který  se uskutečnil krátce před Vánoci, jsme se zapovídali tak, že jsme minuli cílovou stanici a museli se metrem vracet. V dejvické kavárně pak Jerry vesele pokračoval a přestal, až když nebylo na co nahrávat. Vůbec mu přitom nevadilo, že na něj v troubě čeká zapečený hermelín Pepa.

Čím se bavíš ve volném čase?

Teď za tmy asi ničím. Já  z těch dnů mám tak málo, že na volnou zábavu mi nezbývá vůbec nic. Rozhodně se bavím tím, že čtu. Ale to jen když někam přejíždím. A rád poslouchám mluvený slovo, ať už v počítači nebo v rádiu. Mám v oblibě hlavně dramatický hry. Mezi nejoblíbenější patří Umberto Eco Jméno růže. Teď jsem poslouchal hodně i detektivky, třeba Ocelové město od Julese Verna. Doporučit můžu taky Lidský faktor s Adamírou a Maciuchovou. To je výborně udělaný.  

Přes dva roky už  pracuješ v jazykové škole St. James. Co přesně tam děláš?

Dělám v klientském servisu. Jsem zprostředkovatelem jazykové výuky. Když mi řekne pani z Pražských kabeloven, že chce angličtinu pro pana Kulhánka, tak pro něj najdu vhodného lektora. Spolupracuju s personalisty, třeba v pátek jsem byl s Hanii na pracovním obědě. Je kolem toho taky dost administrativy, takže dost sedím na zadku u počítače.

A pracuješ  tam rád?

Na práci mě baví to, že byť sedím na zadku v kanceláři, každou chvíli přijde někdo nový. Taky hodně mluvím anglicky. Z prací, které jsem měl, mě tahle baví nejvíc.  

Plánuješ tam zůstat nebo se v budoucnu vidíš jinde? Máš nějakou svou vysněnou práci?

St. James byla loni pátá největší jazyková škola v Praze. Máme 160 učitelů, z toho asi 60 na full time. Za rok se tam vystřídalo přes 20 lidí. Teď už mám třetího šéfa. Vždycky někam dojdu a začínám nanovo. Jsem z toho trošku unavený, ale ještě vydržím. Vysněná práce? Jak člověk stárne, začíná se smiřovat s tím, že tohle nebude a tamto nebude. Nejsem typ, co by žil prací. Tu mám jako zdroj obživy. Vždycky jsem si myslel, že bych mohl psát básničky nebo něco takovýho. Psal jsem holkám básničky, ale to už jsem dlouho neudělal. I Zuz jsem ze začátku psal. Když se dívám na moderátory, možná by mě lákalo dělat něco jenom pusou, ale když pak slyším svoje projevy, tak asi ne.

Posloucháš se?

Já jsem se jako malej, když  mi bylo asi 12, nahrával. Když jsem třeba marodil, vzal jsem celou devadesátku a nahrával jsem. Nejlíp drastický scénky. Třeba jak si někdo nešťastnou náhodou uřízne ruku na cirkulárce. Tyhle scénky jsem si taky kreslil na papír jako komiks. Nahrávky jsem pak doprovázel zvukovými efekty. Možná proto rád poslouchám dramatický hry v rozhlase.

Navštěvoval jsi dramatický kroužek?

Do dramatického kroužku jsem nechodil. Na střední škole jsem napsal scénář k představení. V hlavě mi to šrotuje, jak udělat fór, aby se lidi smáli. Rád lidi bavim. Někdy je to na úkor toho, že ze sebe dělám blbýho. Asi mám silný smysl pro sebeironii. Ale být profesionální bavič, na lusknutí, na požádání, to je něco docela jiného. A hlavně to lidi dělaj po večerech a o víkendech. A já jsem si našel takovou práci, abych mohl hrát frisbee.

Jak dlouho už hraješ a jak ses k frisbee dostal?

Měl jsem ho rád odmala, ale vážnější to začalo být až na střední škole. Do té doby jsem měl čas jen na školu a na hokej. Chvíli jsem hrál první juniorskou, ale v době, kdy jsem začal chodit na střední školu a do tanečních a objevil holky a hospodskej svět, šla moje výkonnost v profesionálním hokeji rapidně dolů.  

Jak to brali rodiče?

Dost těžce. Táta hrál do třiceti hokej. Viděl se ve mně a věřil, že budu jednou hrát NHL. On nehrál vysoko a své nesplněné cíle si promítnul do mě. Já možná budu taky takovej ohledně frisbee a trošku se toho bojim, protože jsem otci v něčem podobnější, i když nerad. Ale třeba moje dítě bude brejlatý, bude mít talent na matematiku a nebude umět běhat. I takový jsou typy. 

Co definitivně rozhodlo o tvém odchodu z hokeje?

Hrál jsem v Pardubicích, dva měsíce dokonce trénoval s Hemským. Tam se mě trenér zeptal, kolikrát jsem se dotknul puku. A já mohl říct jen, že ani jednou. Ukázalo se, že nemám techniku a to byl zlom. Po kratší pauze jsem znovu začal a naši mi dokonce za odměnu koupili Simsona. Ale nevydrželo to. Když jsem kolem osmnácti definitivně skončil, nastoupila zlatá léta hokeje. Pro mě to bylo o to těžší, protože jsem viděl, že jsem to třeba mohl i někam dotáhnout.  

Lituješ někdy, že jsi hokeje nechal?

Hrál jsem od 3. třídy do 18 let. V duchu lituju, že jsem po tak dlouhé době přestal. Kluk, s kterým jsem hrál v Kolíně, si teď zahrál v reprezentaci. Jeho otec byl despota a ten kluk velice často brečel, na ledě, po tréninku. To jsou drsný chvíle pro dítě. Kluci, kteří vyhrávají turnaje, si to od 25 užívají, protože už jsou nahoře. Ale mezi 7 a 22 asi trpěli jak psi. A ty prachy si asi zaslouží, protože tomu obětovali kus života.  

Na střední škole jsi tedy objevil hospodu, holky a taky frisbee. Jak ty začátky vypadaly?

Házení talířem mě vždycky bavilo. Začali jsme chodit na frisbee do parku, s sebou krabicový víno, houbu, někdy jsme pronesli rum ze samošky. Občas jsme si házeli ve třídě a holky trpěly monoklama. Disk jsme měli nejčastěji z Kauflandu za 25 korun. Lítal docela dobře, ale byl tříštivej. Ve 2. nebo 3. ročníku jsme jeli do Anglie a tam v jednom skateshopu jsem koupil svůj první Ultra-star. Samozřejmě ten nasvěcovací, protože byl nejdražší. Stál asi 13 liber a libra tenkrát byla 60 korun. Asi nejdražší disk mého života.  

To už  jsi věděl, že existuje něco jako ultimate?

Dočetl jsem se to na disku. Nevěděl jsem ale, že existuje u nás a nikdy by mě to ani nenapadlo. To mohlo být v roce 1998-99, kdy už se u nás vesele hrálo.  

A jak ses zapojil?

Byl jsem na civilce. Provázel jsem na zámku ve Vrchotových Janovicích, staral se o park, sázel kytky a tak. S místníma jsme tam občas zahulili. V té době jsem házel intenzivně, protože tam jinak nebylo co dělat. Syn kastelánky mi jednou řekl, proč to nehraju, když si furt házim. Tak jsem se podíval na internet a zjistil, že jsou týmy v Praze. Vždycky nejhezčí web měli a mají Monkeys, tak jsem zavolal Davidu Průchovi a ten řekl, ať přijdu na Vypich.  

Kolik jsi těch webů viděl, než ses rozhodl pro Monkeys?

Podíval jsem se na Pédéčka, tam byli strašně nafoukaní, že jsou nejlepší. A jejich web byl celý černý. Stránky Opic mi byly sympatický a hlavně tam měli stálý nábor. Přišel jsem na trénink a potkal Maňase. Ten mi řekl, že můj disk je úplně na hovno. Začal jsem dojíždět na tréninky z Vrchotových Janovic, což bylo asi hodinu vlakem. Hrál jsem asi tři měsíce do konce civilky a byl jsem natvrdo rozhodnutej odjet pryč do Anglie na rok. Stihl jsem ještě turnaj v Častý na Slovensku. Zůstal mi z něj plakát, na kterém zkazili datum. Já začal 2003 a na plakátu je 2002. Takže to vypadá, že jsem začal hrát o rok dřív.  

V Anglii jsi s hraním pokračoval?

Ultimate mě začalo hrozně  bavit. Těšil jsem se, že zase začnu něco dělat, protože jsem měl asi čtyřletou pauzu. Posilovna mě nebavila a fotbal bych nedělal. Frisbee mě nadchlo hned od začátku. V Anglii jsem měl plán najít si nejdřív dobrý tým a pak v tom městě dobrou rodinu a hrát tam. Nakonec jsem ale usoudil, že bych měl hledat nejdřív tu rodinu. Tak jsem skončil na vesnici, kde byly jen ovce a kopce, asi 100 km od Birminghamu. Úplně náhodou tou dobou tam fungoval frisbee tým. Parta nadšených lidí, kteří mě přijali mezi sebe. Na kurz angličtiny jsem musel chodit, aby to vypadalo, že se učím jazyk. Tam ale bylo vidět, že Češi, co přijeli a bydlí spolu, anglicky nemluví. To mě jen utvrdilo v tom, že do školy chodit nemusím, abych se jim vyhnul. S týmem jsem objel všechny Tour a ještě pár turnajů mimo soutěž. I když jsme skončili na 25. místě z 30, mohl jsem se koukat na finále a moc se mi to zalíbilo. Tam jsem k tomu přičichl úplně.
Na Tour jsem potkal Ráďu, s kterou jsem se dávno předtím seznámil na Českém Šternberku, kde jsme provázeli. V Bristolu jsme se potkali náhodou, oba překvapení, že hrajeme frisbee v Anglii.
Pobyt v Anglii jsem ne a ne ukončit, ale chystal se Rostock a já přijel přímo na něj. Před odjezdem jsem nastoupil do McDonalda, abych si na turnaj vydělal. Rostock mě taky hodně bavil, i když jsme skončili jako ten můj tým v Anglii. 

Co ti zpočátku dělalo největší problémy při hře?

Dlouho jsem nechápal obranu. Trvalo mi to asi dva měsíce, než jsem pochopil, jak si správně  stoupat při obraně.  
A jak jsi spokojený  se svou hrou teď?
Musím udělat něco s házením. Jsou lidi, kteří to hrají stejně dlouho jako já a ty dlouhý hody jim jdou, zatímco mně ne. To mě frustruje, ale nejsem nucený s tím něco dělat. Tady chybí prostředí, který by mě hnalo dál a to mě štve. Nejsem typ člověka, který se přinutí sám. To se mi líbilo třeba na Dredovi, který se ve 28 nebo 29 rozhodl odjet do Anglie, protože chtěl zažít něco víc. Já si tohle neumím u sebe představit.

A co Silence? Není to dostatečná motivace?

Tým Silence vznikl, aby takové  konkurenční prostředí tady vytvořil. Aby tu bylo něco víc, než jen hrát za PDA a TM1. Doufám, že to tak bude fungovat. A doufám, že zmastíme nejen střední, ale i vzdálenější Evropu.  

Jak jsi spokojený s výsledkem Silence na ME v Londýně?

Bylo to trochu rozčarování. Asi každý řekne, že čekal lepší výsledek. Očekávání  bylo asi větší, ale po každém zápase si člověk řekl, no jo vlastně… I když postavíme tým konkurenceschopný, pořád to nestačí. Výhodou je, že jsme všichni v Praze a všichni se známe. Ale ať postavíme cokoli, bude to pořád nároďák, ne klub.

Kdo vede TM?

Já s Frézou. Tréninky připravujeme společně. Po odchodu Líby jsme se toho museli ujmout. Docela jsme se na to těšili, protože to bylo něco nového. Bryn mi už delší dobu předtím říkal, proč netrénuju. A já na to, že je mi 27 a chci se ještě bavit. Jako trenér musíš sledovat ostatní a opravovat jejich chyby. Musíš vnímat, jak tým hraje jako celek, být manager. Já si chci hru ale užít. Volit účinnou taktiku proti soupeři, to je ještě celkem zábavný, ale sledovat hru ostatních, to mě totálně destruuje. Pak sám dělám chyby a nejsem dobrým příkladem pro ostatní. V Silence jsem volnej, jeden z mnoha, můžu se soustředit na sebe a baví mě to mnohem víc, než když musím být s tím týmem ve vůdčí pozici. 

Kolik máte aktivních hráčů v TM a jak se vám daří nabírat nové?

Do haly se vždycky navalí plno lidí, protože se trénuje pozdě, a na jaře většina odpadne. Doufáme, že někdo zůstane. Vděční jsme za každou duši. Teď přišel jeden dost dobrej a dva, který se postupně zlepší. Momentálně dokážeme postavit dost silnou sestavu. Kája se vrátil, já, Fréza, Loc, George, Tomáš Radil je pořád dobrej, i když netrénuje. Momentálně nás chodí na tréninky tak 18 až 20 a 14 je to stabilní jádro. Stále je to málo.  

Snažíte se to změnit? Aktivně hledáte nové hráče?

K nám chodí kamarádi kamarádů. Aktivní kampaň neděláme. Člověk si přeje, aby přišli 3-4 šikovní sportovci, kteří skončili třeba s hokejem, za rok se rozkoukali a my pak porazili PD. Ale to už nestihneme. PD mají hodně dobrých hráčů, kteří na sebe navážou další dobré hráče. Kdežto my máme čtyři dobré hráče, ke kterým ti nováčci mohou vzhlížet, a to nestačí.  

A co holky?

Nových holek máme o jednu víc než kluků. George tam má svou holku, tak snad jim vztah vydrží. Máme jednu házenkářku, jednu bývalou volejbalistku, ty mají ke sportu vztah, a proto by mohly vydržet.  

Jedna ze spoluhráček je tvá přítelkyně. Další je tvá sestra. Neunavuje tě tohle téma občas?

Frisbee, práci a kámoše řešíme furt. I páry, s kterýma se vídáme, jsou do toho zapojený. Hanii má naštěstí kluka, který frisbee nehraje. Člověk už je někdy chtě nechtě překrmený lidmi z frisbee.  

Jak si dělíte se Zuz domácnost?

Já dělám podlahu a Zuz zbytek. Luxuju a vytírám jednou týdně. Taky umyju nádobí a pověsím prádlo. Když jsme o víkendu doma a Zuz řekne, že se bude uklízet, tak se uklízí. Zuz je velitelka, to vidí každej. Trochu ji ta role štve, protože já vypadám jako pohodovej člověk, zatímco ona jako uzurpátorka. Se mnou to rozhodně není jednoduchý. Ona je můj chodící kalendář. Nemám dobře organizovaný čas, pořád se jí ptám, kdy co bude. Ona má diář, já ne. A ne a ne si ho koupit.  

Je to víc práce udržovat vztah po těch několika letech?

Víc práce to je. První rok je lahoda a pak už jen údržba. Řeklas to ty. My se Zuz bojujeme furt. Zuz sice na jednu stranu říká, že si nedokáže představit nikoho jinýho vedle sebe, ale na druhou stranu vím, že jsou věci, ve kterých se mnou srovnaná není. A asi nikdy nebude. Ale naštěstí v našem vztahu převažují ty věci, které máme společné a užíváme si je. Vůbec nevím, jestli bych se Zuz chodil, kdyby nehrála frisbee. Asi ne, protože bych ji nepotkal. Takže i za ni vděčím tomu placatýmu nesmyslu.  

Co tě na ní zaujalo?

Její červený trenky a měla hezký obličej. Vždycky jsem byl na černovlásky. Spíš jsem si vybíral starší holky, ale nebylo to pravidlem. Kdybych si našel holku mimo frisbee, asi by ty moje výjezdy nedávala. Tak jsem začal hledat partnerku na frisbee. Každý asi hledá partnera na frisbee prioritně. Ale leckdy jde o setrvačníkový vztah, takže se musíš častěji ohlížet a kontrolovat, jestli tvůj vztah není už náhodou jen součást sezóny. A když se to stane, pak je asi o to těžší z něho vyskočit. A když už vyskočíš, není někdy lehký s tím člověkem být. Kdepak, frisbeejáci to nemají jednoduchý. 

Frisbee je pro tebe hodně důležité...

Frisbee je férovej sport. Thierry Henry střelil gól rukou. Ve frisbee by se hra přerušila. Je férovější. Zároveň tím trpí v očích jiných lidí. Jsme františkáni ve sportu. Ti také hlásali, co se církvi nelíbilo. Frisbee je výchovný sport. Jakmile se do toho vloží reklama a peníze, je konec romantiky.  

Čím je pro tebe Spirit of the Game?

Je Spirit opileckej a spirit o hře naplno. To, co lidi považují za spirit, bývá někdy dost zkreslený. To, že byla sranda v kolečku, to není spirit. Je to o tom, že udržím nervy v obraně. Pro nás je těsná obrana něco naprosto nezvyklého. Že na tebe soupeř sahá, že je s tebou v neustálém kontaktu, to už ten spirit překračuje. Já chci toho člověka ubránit tak, abych se ho nedotknul. To je pro mě spirit, že tohle vydržím a nepomůžu si ničím, co by soupeře omezilo. Spirit je něco, co nahrazuje funkci, placeného člověka. Spirit je odpovědnost, že člověk hraje sám za sebe. Nečeká, až se otočí rozhodčí, aby mohl soupeře kopnout. To můžu jít hrát rovnou fotbal. Budu čekat, až se rozhodčí otočí a já soupeře oberu o míč tím, že ho skopnu. Takhle se chovat v běžném životě, to bychom byli zpátky na stromech.