Právě se hraje: Juniorské hal. mistrovství ČR

Do USA s kufrem plným disků

Tak, a je to tady. Stojím na okraji hřiště, v rukou mám deset frisbee disků. Kolem rozklepaných nohou mi poskakuje černobílá fenka. Hlasatelka volá „... and now put your hands together for Lucka Schönová and Dixi from the Czech Republic!“ Pohled na kamarády mávající evropskou vlajkou mi dodá odvahu. Mrknu na Dixinku a vbíháme na plac. Je 16. října a v Cartersville právě začíná naše první vystoupení na světovém finále v dogfrisbee!

Se psem do letadla

Letošní rok pro nás byl v dogfrisbee dosud nejúspěšnějším. Tříletá kříženka Dixi po celý rok podávala výborné výkony a svou formu potvrdila i na nejdůležitějších závodech – stala se mistryní ČR a vyhrála kvalifikační závody na USDDN World Finals 2010. To se konalo 16. - 17. října ve městě Cartersville, jenž se nachází v americkém státě Georgia. O účasti na finále jsem měla velké pochybnosti, největší starost mi dělala hlavně cesta letadlem do Atlanty se psem. Po vytrvalém vyzvídání u lidí, kteří již se psy letěli, jsem byla stále klidnější a věřila, že to Dixi zvládne v pořádku jako tolik psů před ní. Začala jsem si zařizovat další nezbytnosti, a že jich nebylo málo! Častokrát mě v těch týdnech před mistrovstvím střídavě popadal vztek a bezradnost, třeba když jsem po desátém hovoru s nejrůznějšími veterináři, veterinární správou a jinými stále nevěděla, co vše vlastně pes k letu do USA potřebuje. Problém byl také v tom, že před námi ještě žádný český dogfrisbee tým za oceán neletěl, proto jsem od nikoho zkušenějšího nemohla dostat cenné rady. Ještě den před odletem jsem pádila na kliniku pro poslední potřebný přípravek a potvrzení.

V sobotu 9. října jsem si konečně sbalila kufr a Miguel mě i s Dixinkou odvezl do Prahy. Tam na nás již čekaly kamarádky Helča, která se jela koukat a fandit, a Lucka, jež se se svou border kolií Garpem rovněž kvalifikovala a rozhodla se, že pojede udělat díru do světa s námi. :o) Po všeobecném ujištění, že jsme určitě všechno zapomněly doma a že nás pravděpodobně ani nepustí do letadla, jsme pokračovaly do Frankfurtu. Navzdory několikahodinové časové rezervě jsme se zcela podle očekávání dostaly do průšvihu, když jsme málem nestihly náš let. Po doběhnutí k našemu terminálu deset minut před odletem, kdy všichni cestující již seděli v letadle, si zaměstnanci Lufthansy viditelně oddychli a okamžitě kontaktovali příslušné pracovníky, že ty psy nakonec nemají vykládat zpět, protože majitelky právě dorazily. Legrace mohla začít!

Komediantky v USA

Psi byli v přepravkách zavřeni 13 hodin, protože nás hodně zdrželi na imigračním („Slečno, nepracujete náhodou v České republice jako bavič v nějakém cirkuse?“). Jejich radost po vypuštění byla nepopsatelná, ale kromě hlasitého záchvatu radosti byli oba v pořádku, takže největší balvan ze všech nám spadl ze srdce.

Z letiště už jsme vyrazili pronajatým minivanem směrem do Callhounu, kde byl náš kemp. Na stejném místě byli ubytovaní také Poláci a Japonci, kromě toho jsme se pravidelně vídali také s našimi kamarády ze Španělska a Německa, takže o zábavu nebyla nouze. Celý týden jsme podnikali výpravy za poznáním okolí Cartersville a zvykali si na slunečné a teplé počasí. Obavy ohledně aklimatizace psů se zcela rozplynuly hned druhý den, kdy Dixi prohnala tamějšího zajíce a poté se vyválela v pavích výkalech. To bylo zcela jasné znamení, že ve větší pohodě už moje fenka ani být nemůže. Dvakrát jsme také vyrazili na trénink dogfrisbee a zjistili, že jsme raději měli nechat závody v rukou osudu bez předchozího tréninku. Americký vítr nebyl k naším diskům vůbec přívětivý a kromě toho psi, obrůstající již zimní srstí, v takovém horku skoro nic nevydrželi. Nezbylo než každý večer obětovat všem frisbee bohům nejméně jednu lahev vína, aby nás o víkendu obdařili bezvětřím a chladnějším počasím...

Po pohodovém týdnu přišel pátek. Naše banda si konečně začínala uvědomovat, že druhý den začne akce, jakou většina z nás ještě nezažila, a večer se k nám pomalu připlížila lehká nervozita. Žaludek jsem měla jak na vodě, ale popravdě řečeno, za stav mého žaludku mohlo spíše stravování za celou dobu pobytu. Nikdy nepochopím, jak mohla polovina amerických obyvatel, jež jsme potkávali, trpět takovou obezitou. Dospěli jsme totiž k závěru, že restaurace, ve kterých jíme, vedou nějakou tajnou soutěž o to, kdo nám předloží odpornější pokrm.

Vyčerpávající finále

V sobotu bylo na programu USDDN National Finals, v neděli USDDN International Finals. V prvním jmenovaném startovalo 51 týmů, které se během roku 2010 kvalifikovaly na vybraných závodech po celém světě. Druhý den pak znovu závodilo nejlepších 18 týmů ze soboty. Proč byl zvolen takovýto formát soutěže netušíme doteď, protože oba dny probíhalo v podstatě to samé, jen v sobotu byla větší konkurence a v neděli už jen 18 týmů. Jediný efekt, který tento systém měl, byl ten, že psi závodící po oba dny byli vystaveni zbytečně vysoké zátěži. Ale ani nelogický formát soutěže nemohl zkalit naše nadšení. Závody byly navíc přes livestream vysílány po celém světě a každou chvíli nám chodily SMS zprávy od kamarádů a příbuzných v Evropě, kteří i dlouho do noci, respektive do rána, sledovali, jak se nám všem vede.

Rozdíly mezi freestyly Američanů, Evropanů a Japonců byly opravdu zřetelné na první pohled, úroveň většiny byla však velmi vysoká a bylo neustále na co koukat. K našemu velkému potěšení se všem Evropanům dařilo skvěle, přestože naše prosby o bezvětří a chladno nebyly vyslyšeny. Nervozitu přebila všeobecná euforie a podpora ostatních Evropanů, se kterými jsme si navzájem hlasitě fandili, poskakujíce přitom s vlajkou Evropské unie. Večer při vyhlášení výsledků jsme všichni měli nervy našponované k prasknutí. Pořadí se četlo od konce a všichni Evropani skončili v Top 18! Čím výše se hlasatelka dostávala, tím větší infarkt se o mě pokoušel. Konečnému 8. místu jsem ani nemohla uvěřit. Z Evropy dopadl lépe už jen Němec Frank Funke, který loni skončil na 2. místě na Mistrovství Evropy a nyní obsadil 7. příčku. Lucka s Garpem obsadila 17. místo a poslední Evropan, Darek s C-Mo, skončili na 13. místě. Do nedělního závodu tak nakonec postoupili 4 Evropané, 4 Japonci, 1 Kanaďan a zbytek tvořili Američané. V takové výsledky jsme nikdo ani tajně nedoufali.

Nedělní počasí bylo ještě horší než to sobotní, teploty se pohybovaly okolo třicítky a časový pořad závodu byl téměř absurdní: všechna tři vystoupení jsme museli odehrát v časovém úseku asi 2 nebo 3 hodin, navíc chvíli po poledni. Již po druhém kole Dixinka vyčerpaně lehla pod altán a usnula, až jsem se chtěla sebrat a jít pořadatelům oznámit, že třetí kolo vzdávám. Ke všeobecnému překvapení se ale moje myšička nakonec vzchopila a předvedla svůj druhý nejlepší freestyle za celý víkend. Od umístění na vysokých příčkách nás nakonec dělil pouze jeden nechycený disk ze druhého kola, kvůli kterému jsme se propadli „až“ na 13. místo. Na 14. místě skončil Darek s C-Mo, na 9. Lucka s Garpem a 7. byl Frank s Baffy. Na stupínku nejvyšším nakonec stanul Američan Chuck Middleton se psem Bling Blingem, když největší favorit a vítěz soboty, Shaun Hirai z Japonska, neustál psychický tlak a klesl až na 5. místo.

Kažopádně jsme si závody ohromně užili a navázali spoustu nových známostí s lidmi z celého světa. Pro nás, holky z České republiky, to byla neocenitelná zkušenost.

V neděli se neslaví

Je dohráno, medaile rozdány a park vyklizen. Psi dostávají svou zaslouženou večeři a my chceme oslavit všechny úspěchy, musíme to ale nechat až na pondělí, neboť, jak se dozvídáme, ve státě Georgia platí zákon zakazující prodej alkoholu v neděli. V úterý už pak zbývá jen sbalit kufry a vyrazit s holkami do Atlanty na letiště. O několik kilo lehčí (ne nadlouho), opálené, kufry naopak o hodně těžší, o spousty zážitků bohatší... Psi už s mazáckými výrazy spolu s kufry odjeli do letadla a my, rovněž mazácky, sedíme v tom správném terminálu s velkou časovou rezervou a skrz okna koukáme na zapadající slunce. Pokud se zadaří, příští rok rozhodně přiletíme znovu.

A víte co? Tentokrát má 10 minut zpoždění naše letadlo.

Jako bonbónek si pusťte video Shauna Hirai se Shackem, kteří předvedli asi nejlepší freestyle, co jsme kdy vůbec viděli...