Clapham Ultimate

Tour i Nationals se hrají spolecně pro kategorie Open i Women, zároveň se hrají zápasy všech třech lig. Nejlepší tři týmy z nižší ligy postupují v následujícím turnaji do vyšší ligy na úkor třech nejhorších týmů. Během jedné sezóny tedy může teoreticky tým ze třetí ligy postoupit až do první, už ale nestihne celou ligu vyhrát. V nižších ligách hrají často béčka týmů z první ligy. V každé lize v kategorii open hrálo letos 16 týmů. Ženská liga se skládá jen ze dvou lig, v každé letos hrálo 8 týmů. 

Mixová soutěž se hraje stejným systémem, ale termínově spadá do prázdnin – všechny tři ligové turnaje i Nationals se odehrají mezi open a ženským Tour 3 a Nationlas. Obecně asi lze říci, že mixová divize není zdaleka tolik prestižní jako open a ženy. Jak to okomentoval jeden spoluhráč: „Open is for the games, mixed is for the parties.“ To ovšem neznamená nízkou herní úroveň. O tom svědčí i fakt, že na mixovém Tour 3, dva týdny před mistrovstvím světa, se britská mixová reprezentace nedostala ani do finále.
Mixové souteže se účastní jak stabilní kluby, které pod stejnými jmény hrají i v open a ženské divizi, tak různé více či méně vážně pojaté pick-upy. Ty vznikají většinou jen pro účely mixové ligy a vzhledem k tomu, že v nich často hrají hráči z top open i ženských týmů, umisťují se lépe než pravidelné kluby. Příkladem může být tým Thundering Herds, který je složen z hráčů z různých klubů, mixové soutěže se účastní již několikátým rokem a letos ji také vyhrál. Já s Helčou jsme hráli v týmu FAF (Foreigners And Friends). Ten hrál na mixové Tour premiérově a byl složen z cizinců žijících v UK a jejich případných partnerů. Většinou se jednalo o Australany a Novozélanďany z týmů jako Fire of London nebo Fusion. Odehráli jsme jen Tour 2 a 3, v obou případech jsme smolně prohráli semifinále a skončili třetí, respektive čtvrtí.


Clapham
Tým Clapham, stejně jako většina týmů z předních pozic ligy, nenabírá úplné nováčky. Na nábor na začátku sezóny se přihlásí převážně hráči z univerzit, tedy žádní „kluci z parku, co se včera naučili házet forehand“. To výrazně pomáhá udržet určitou kvalitu týmu, který nemusí půlku tréninku strávit učením nováčků, jak házet.

Tréninky
Clapham trénuje v jednom z mnoha londýnských veřejných parků a podle parku Clapham Common v jižním Londýně také získal své jméno. Mimochodem, tuto sezónu se tréninky postupně přesunuly do nedalekého Tooting Bec Common, protože v Claphamském parku bylo čím dál tím těžší najít dostatek místa pro trénování. Podle nového místa tréninku se také pojmenovala odnož týmu Clapham – pod názvem Tooting Tigers odehráli letos někteří hráči turnaj Wonderful Copenhagen, nebo birminghamský Savage Seven.
Co se týká zázemí, není na tom tedy nejlepší evropský klub o moc lépe, než kdyby trénoval v Praze na Vypichu s tím, že povrch není vždy o moc lepší – díry je třeba označit disky a když tři dny neprší (ano, i to se občas v Londýně stane), rybička na tvrdý podklad zde taky zabolí.
Tréninky mají celkem pevnou strukturu. Začíná se půlhodinovou intenzivní rozcvičkou a překvapením pro mě bylo, že se nekoná žádné statické protahování. Jak jsem se dozvěděl, protahovat si v klidu a dlouho každý sval je už dávno de mode. Moderní tým, rozuměj každý tým účastnící se Tour, který nechce být za blbce, protahuje svaly dynamicky – laicky řečeno opakovaným jemným švihem a uvolněním. Nemohu nevzpomenout na opravdové opovržení, se kterým jsme onehdy hleděli na staromilského sokolského vedoucího, který prováděl rozcvičku švihem, přičemž my jsme už dávno věděli, že protahovat se je třeba pomalu a dlouho, aby se svaly nepoškodily. 

Po rozcvičce následuje krátký proslov trenéra o tom, na co bude dnešní trénink zaměřen, pak několik drilů, které se většinou opakují každý trénink. Do drilu už se nastupuje naplno a hráči se navzájem povzbuzují – nikdo si nedovolí projevit slabost a vyklusávat, nebo začít diskutovat o tom, že by bylo lepší ten dril dělat trošku jinak. Dril se často přeruší nějakým posilováním, aby se všichni unavili a byli nuceni nabíhat a házet pod tlakem. Mezi pravidelné drily je vetšinou zařazen nějaký nový, zaměřený na taktickou variantu, která se bude ten den cvičit.
Dalším bodem tréninku může a nemusí být hra. Vzhledem k tomu, že ani Clapham se neschází pravidelně v dostatečném počtu pro hru 7 na 7, hráli jsme letos často pouze tzv. Mini. 

 
Mini se hraje na malém hrišti 3 na 3, tým, který skóruje, pokračuje bez výhozu v útoku na druhou stranu. Když hrají víc než dva týmy, zůstává na hřišti vždy vítězný tým, prohraný střídá. Vyhrávající tým tak rychle ztrácí síly a vyhrát více než tři hry v řade (hraje se vetšinou do tří) je již slušný výkon. Důežité ale na tréninkovém Mini je, že se vždy hraje s důrazem na jednu aktivitu. Tou může být např. bránění jedné strany, face marking (obránce sleduje jenom svého útočníka a snaží se zcela pokrýt nehledě na polohu disku), prolamování zavřené strany atd. … v zásadě cokoliv, na čem se všichni tři hráči dohodnou před hrou. 

 
Na závěr tréninku bývá zařazeno běhání úseku, nebo cvičení zaměřené na práci nohou. Tato část bývá často fyzicky náročnější, než celý předcházející trénink a naučí vás, že opravdová únava leží o kus dál, než jste si mysleli. 

Kvalita tréninku je nesporná a samotného mě opakovaně překvapilo, kolik jsem se na každém tréninku naučil a byl schopen použít ihned ve hře. Přesto mám z letošní sezóny dojem, že oproti mému očekávání chybí tréninkům dlouhodobá koncepce. Hned ze začátku sezóny jsme začali pilovat variantu příčné lajny, ale na turnaji jsme ji pak hráli minimálne, další inovace útoku přišly naopak poslední trénink pred turnajem, na kterém jsme je měli použít. Některé taktické varianty jsme nakousli jeden trénink a pak se k nim už nikdy nevrátili. Z části to asi měla na svědomí nepravidelná účast klíčových hráčů v průběhu hlavní sezóny. Na druhou stranu to člověka naučí nebrat žádnou, ale opravdu žádnou poučku o hře jako dogma. Vše je dáno pouze tím, jak se tým dohodne a když všichni chápou, co se má dělat a jsou schopni to provést, mohou se dohodnout téměř na čemkoliv a bude to fungovat.

Clapham v sezóně 2008
Sezóna 2008 se pro Clapham nevyvíjí nejlépe. Z minulé sezóny ztratil tým několik posil z Ameriky, opustil je také téměř legendární černoch Naser, který začínal ve švýcarských Flying Angels, poté dlouho hrál za francouzské Ultimate Vibration a když dopomohl Claphamu k zisku dvou evropských titulů, přestěhoval se do Švédska, kde patří k hlavním oporám Skogshyddans. A samozřejmě také odjel do Prahy Tomášek zvaný „The Iceman“, který ohromoval ledově klidnou prací na handlerské pozici. 

 
Nováčci, kteří vzešli z letošního náboru, ani divoký Ir Fergus Weldon, bývalý kapitán Leedsu Jaimie Cross nebo moje maličkost nemohli takové ztráty nahradit. Clapham se tak zdá se ocitl v bolestném mezistádiu, kdy musí tvrdě bojovat v zápasech, které bývaly samozřejmostí, a zároveň vychovat z nových hráčů stabilní opory týmu. Do toho přibylo ještě mistrovství světa, od kterého si Britové hodně slibovali a ve třech národních týmech hrálo dohromady deset hráčů Claphamu. Ti museli své síly rozvrhnout mezi tvrdé tréninky reprezentace a týmu, což pochopitelně většina z nich řešila upřednostňováním reprezentace. K mému překvapení jsme se tak na trénincích scházeli často v takovém počtu, že to nebylo ani na hru. I takové tréninky ovšem byly intenzivní, o čemž se zmiňuji výše.


Tour 2008
Po jednom z prvních tréninků jsem šel na pivo s trenéry Claphamu a mohl jsem tak slyšet, jak se baví o nadcházející sezóně. Účelem pro tuto sezónu nebylo vyhrát Tour, ale postavit na ni dva týmy – v béčku by měl vždy hrát někdo z áčka, aby oba týmy dosáhly rozumného výsledku. Cílem pak bude vyhrát Nationals a pokud možno i EUCF. Na oba tyto důležité turnaje má být postavena co nejsilnější sestava.
Sestava Claphamu A a B se mohla měnit pro každý ligový turnaj. Pravidla ligy jsou zde na ostrovech o něco volnější, než ta, která se snažíme nastavit u nás, a platí minimální omezení pro přestupy mezi týmy. Jak jsem to pochopil, musí se předem odevzdat soupiska pro daný turnaj, na dalším turnaji mohou ale hráči figurovat v sestavě jiného týmu. Dokonce bylo možné, aby v týmu béčka, který se na Tour 0 kvalifikoval do první ligy, hráli i hráči z áčka, kteří v něm zbytek sezóny již nehráli. Důvod, proč se na ostrovech moc neomezují přestupy mezi týmy, je překvapivě jednoduchý. Onehdy jsem se na to někoho zeptal, on se na me divně podíval a odpověděl otázkou: „A proč bychom jako měli přestupovat?“

Na Tour 0 se tedy béčko Claphamu kvalifikovalo do první ligy, ale nebylo to tak jednoduché, jak si mnozí představovali. Především se ukázalo, že noví hráči sami o sobě mnoho neuhrají a že představa, že alespoň na jednom turnaji Tour bude hrát finále Clapham proti Claphamu, je poměrně naivní. Svou roli ovšem sehrály nedělní herní podmínky na úrovni přírodní katastrofy – studený déšť hnaný silným ledovým větrem na všechny strany a bahno po kotníky není úplně ideální pro relativně nezkušené hráče. Takové podmínky daleko lépe nahrávají tabulkově horším týmům, za které hrají 2-3 zkušení hráči schopní přehodit hřiště i v silném protivětru. 

 
Nicméně poslední vítězný zápas proti Fusion East nám dopomohl ke kvalifikaci do první ligy z posledního možného místa.
Tour 1 se hrálo v Bristolu a nedařilo se v něm ani áčku a ze začátku ani béčku. Áčko hned ze začátku utrpělo bolestnou porážku od věčných rivalů Fire of London. Hráči vypadali zkroušeně, protože s Fire už neprohráli několik let jediný zápas. Podle mě ale byli FoL od začátku lepší. Hraje za ně několik špičkových hráčů a ukázali celkem jednoznacně, že tento rok s nimi bude nutno počítat. Několik následujících výher náladu příliš nespravilo, protože to byly výhry daleko udřenější, než by se čekalo a špatnou, i když asi už trochu očekávanou, zprávou v neděli byla porážka v semifinále od Chevronu. Tým Chevron Action Flash („Action is our middle name“) je další do čtveřice britských top týmů. Pro mě překvapení, protože jsem je prakticky neznal, ale svou hrou nenechávali nikoho na pochybách. Je to jeden z těch velkých týmů se spoustou povzbuzujících hráčů na lajně, kdy každý na hřišti odevzdává maximum, hraje dobře organizovaný útok a agresivní obranu. Oběma lajnám vévodí několik vysokých atletických receiverů, kteří si stáhnou vetšinu disků visících ve vzduchu. Ve finále Chevron porazil Fire o bod a byla to výtečná podívaná. Clapham si zachránil čest výhrou těsného zápasu o třetí místo s Fusion West. 

 
Jedním z hlavních faktorů, které chyběly Claphamu A k výhrám, byl trenér Rob Alpen. Velmi zkušený hráč s obrovským přehledem na hřišti, je především rozený lídr a dokáže motivovat i poradit takovým způsobem, že už jenom svou přítomností na hřišti povznáší celý tým o úroveň výš. Je to jedna z těch záhad s týmovým sportem a kolektivním (pod)vědomím, ale kdo něco podobného zažil, ví, o čem mluvím. 

Rob Alpen hrál naTour 1 s béčkem Claphamu. To také nezačalo slavně a prohrálo s týmem, se kterým je ostuda prohrát. Během turnaje se ale pod Robovým vedením zlepšoval od zápasu k zápasu a své tažení zakončil výhrou nad britskými Masters připravujícími se na MS. 

 
Tour 2 vidělo výrazně pozměněné sestavy obou týmů Claphamu – mj. hrál Rob v áčku a já jsem se přesunul do béčka; z nových hráčů si v áčku zahrál Justin Foord, nenápadný mladík průměrného vzrůstu, který ale díky své rychlosti a skvělému výskoku vládne všem výškovým soubojům.
Tentokrát prošlo áčko turnajem bez porážky a ve finále proti Chevronu vyhrálo s přehledem. Béčko oproti tomu postrádalo vůdčí autoritu, hrálo jen asi v jedenácti, a pokud se nepletu, vyhrálo ten víkend jediný zápas. Bylo zvláštní, že všechno jakoby fungovalo, lidi nabíhali, házeli, bránili jak diví, ale jak se došlo před zónu, nikdo nebyl schopen dopravit disk přes základní čáru. 

 
Konečně Tour 3 přineslo překvapivé finále Fire of London proti Fusion (West), které ješte navíc vyhráli Fusion a konečně se zařadili mezi tu silnou čtveřici, se kterou je vždy potřeba počítat. Pro Clapham to byl turnaj s vynikající sobotou a smolnou nedělí, a to pro oba týmy. Proběhlo opět několik změn v sestavách – zatímco já jsem se přesunul zpět do áčka, s béčkem hrál druhý trenér Oliver Benjamin. Rob Alpen na turnaji nebyl.
V sobotu vyhráli áčko i béčko všechny zápasy – áčko si připsalo otočený zápas proti britským Masterům, ve kterém prohrálo první poločas 1:7, a výhru proti Fire of London. V neděli pak přišlo semifinále proti Fusion. Clapham svíral otěže zápasu do stavu 13:9, aby nakonec v infarktovém závěru prohrál 16:17, když ztratil vlastní útok a Fusion skórovali nesmyslným overem do souboje. Vzhledem k tomu, že Chevron na druhém hřišti utržil naprosto stejnou porážku (po stejném vedení) od Fire, byl zápas o třetí místo zápasem o vítezství v Tour. Clapham však nevypadal příliš odhodlaně, neudělal zápas ani moc napínavým a prohrál rozdílem asi pěti bodů. 

Jak bylo rečeno, nebylo účelem vyhrát letošní Tour, ale nálada po turnaji rozhodně nebyla veselá. Clapham je tým, který si za poslední roky natolik zvykl vyhrávat a dominovat, že na hořkost porážky není zvyklý. Jen s obtížemi se špatný pocit po relativně nevydařené Tour přetavoval do motivace pro Nationals.


Šance Claphamu pro Nationals a EUCF 2008
V době, kdy píši tento článek, zbývá do Nationals jeden týden. Mistrovství světa ve Vancouveru již skončilo a pro Britské ultimate znamenalo, když ne triumf, tak určitě úspěch. Open může být štastný za 4. místo, i když jak je znám, Japonce by určitě rádi porazili, protože jejich přípravu a taktiku dokola rozebírali s Japoncem Kaiem, který se po necelých třech letech hraní ultimate za Clapham dostal do open reprezentace GB. Ani mixová reprezentace nemůže být zklamaná z pátého místa. 

Pro Clapham ovšem přineslo mistrovství dvě nepříjemné zprávy. Si Weeks, který několik let ovládá vzdušný prostor nad hřištěm, kde hraje Clapham, si přetrhl vazy v koleni a musí na operaci. Rob Alpen, podle mě zásadní osoba pro vítězné naladění týmu, přijel se zlomeným kotníkem a na operaci pojede do USA, takže na Nationals nebude ani jako trenér. Je to pro něj dvojnásobná škoda, protože letošní sezóna je pro něj poslední s Claphamem, poté se stěhuje do Švýcarska. 

Oproti původním plánům staví Clapham letos na Nationals také dva týmy – úkolem áčka bude vyhrát a béčko bude tentokrát bez výrazných posil. 

 
Poslední tréninky probíhají ve velmi intenzivním tempu a všichni zúčastnění se nemohou dočkat Nationals. Vypadá to však, že největší tréninkovou motivaci mají hráči, jejichž místo v sestavě áčka nebylo do nedávna jasné. Jakoby se mládí pralo o místo v týmu a ostřílení bardi, kteří mají pozici jasnou, si dávali po mistrovství dlouhou pauzu. To je určite jeden z faktorů, který se na Nationals projeví, protože spolu nastoupí v jednom týmu hráči, kteří se na trénincích dlouho neviděli. Spolu se ztrátami pravděpodobně dvou nejhodnotnějších hráčů, by se mohlo stát, že Clapham nebude bojovat o vítezství v Nationals, ale bude rád, pokud se mu podaří zůstat mezi prvními čtyřmi týmy, které se kvalifikují na EUCF do Paříže. Pak bude otázkou, zda dokáže během dvou zbývajících měsíců sebrat dostatek sil a být letos důstojným obhájcem titulu.


Nationals 2008
Navzdory výše řečenému nastoupilo áčko Claphamu do Nationals jako celek odhodlaný držet se starých osvědčených systémů a s nimi se pokusit dosáhnout na vrchol. To, že po dlouhé době nastupuje Clapham do turnaje jako černý kůň, viselo ve vzduchu, ale nikdo o tom nahlas nemluvil. V týmu nastoupili hráči, které jsem na tréninku opravdu dlouho neviděl, moje obavy o nesehranosti týmu se ale neměly vyplnit.
Sobotní zápasy ve skupině měly za úkol potvrdit roli favoritů turnaje. Na Nationals se nehrálo čtvrtfinále a do semifinále postupovaly pouze první týmy ze čtyr skupin. Takový systém byl nastaven díky tomu, že Nationals jsou zároveň kvalifikačním turnajem na EUCF. Aby se zdůraznilo kvalifikačí kritérium (postupují jen čtyri open týmy), hráli poražení ze semifinále místo zápasu o třetí místo baráž s týmy na páté a šesté pozici. Potenciální vítěz turnaje si během víkendu teoreticky nemohl dovolit prohrát jediný zápas. 

Pro Clapham byli sobotními soupeři Disquits, Ltd Release a Brighton. První dva neskórovali dohromady ani sedm bodů a tým měl dobrou příležitost osahat si útočné i obranné systémy. Proti Disquits jsme dokonce dvakrát behem jednoho zápasu skórovali Callahanem. Zápas s Brightonem byl podle skóre asi nejtěsnější za celý turnaj, ale Clapham zápas od začátku kontroloval a pouze v závěru zápasu ztratil koncentraci a dal soupeřům možnost přičichnout ke comebacku. 

 
Na krájení chleba došlo v neděli ráno v semifinále proti Fire of London. Nejenže to bylo semifinále Nationals, ale vítěz měl také jistý postup do Paříže na EUCF. I když, jak jsem později pochopil, myšlenkami na EUCF se nikdo zatím nezdržoval, protože první čtyri týmy si mohly svou pozicí být docela jistí a úkolem pro letošek bylo sebrat po sedmi letech titul oslabenému Claphamu. Kromě toho bývá londýnské derby už tradičně plné vzájemné nevraživosti. 

Clapham ale nastoupil ve velkém stylu a v prvním bodě sebral soupeři útok ukázkovou obrannou rybičkou zezadu a okamžite potvrdil bodem. Po zbytek poločasu pak Fire dotahovali dvoubodovou ztrátu, ale i když útok Claphamu nebyl úplně bezchybný, obrana vždy získávala zpět, co ztratil. Hlavním úkolem obránců bylo vymazat několik handlerů Fire a nenechat je házet dlouhou. To se dařilo jak zónovou, tak tvrdou – místy až velmi fyzickou – osobní obranou. Nebyl to po pravdě řečeno z nejkrásnějších zápasů, byl plný fyzických kontaktů i sporných hlášek na obou stranách, ale člověk se nemohl zbavit dojmu, že u těchto dvou týmů se jedná o určitý folklór, který si ani nemohou vytýkat.

Každopádně Clapham v druhém poločase potvrdil svoje vedení a aniž by tentokrát ztratil soustředění, dotáhl zápas do vítězného konce 13:8.
Po vyhraném semifinále se nejásalo. Připisoval jsem to doznívání špatných pocitů ze sporů v zápase. Pak jsem ale pochopil, že jde o jakousi psychologickou hru Claphamu, která na jednu stranu podtrhuje jeho dominanci a na druhou stranu pomáhá udržet koncentraci na to, že finále bude teprve následovat. Podle očekávání bylo finále proti týmu Chevron Action Flash. Osobně jsem proti nim letos hrál dvakrát na Tour a oba zápasy jsme prohráli, takže jsem měl určitý respekt. Po rozcvičce mi však začalo být jasné, že toto bude zcela jiný zápas. Chevron nastupoval s týmem o asi 23 hráčích a vypadal velmi odhodlaně. My měli hráčů 16, ale vítězství v semifinále nám dodalo velkou sebedůvěru. A tak jsme zahájili opět obranou a breakem v prvním bodě. Útok tentokrát fungoval ješte o něco lépe a některé body byly skutečně učebnicové. A obrana vypadala, že nebude mít nikdy dost. Největší zbraní Chevronu bývá hra na dlouhou, kterou sbírají ve vzdušných soubojích vynikající receiveři. V téměř bezvětrném finále se ale zdálo, že jim nevychází témeř žádná dlouhá – především proto, že nejvyšší receiveři se témeř nedostali k dlouhému náběhu a ostatní vždy chytali disky s obráncem doslova na zádech. Zejména v druhém poločase byla hra v režii obrany Claphamu, která dovolila soupeři skórovat pouze dvakrát a sama proměňovala většinu ubráněných bodů. Bodem na 15:8 pak Clapham získal osmý titul mistrů Velké Británie v řadě a napravil svou pošramocenou pověst po neúspěchu na Tour.


Rád bych se s čtenáři podělil o některá taktická tajemství, která drží Clapham tolik let na špici velmi soutěživého britského ultimate. Nesetkal jsem se ale s žádným převratným, ani útočným, ani obranným systémem, který by nebyl variací na celkem běžné taktické varianty. Clapham letos útočil převážně příčnou lajnou s různými druhy rozehrávky (včetně propracovaného velmi vděčného systému dvoj- až trojitého náběhu na dump). Na trénincích jsme pilovali i tzv. flood stack, tedy vertikální lajnu na jedné straně hriště s agresivními náběhy do volného prostoru, ve hře k ní ale prakticky nedošlo. Klasická vertikální lajna se hrála převážně u útočné zóny nebo po obraně. Obrana sestávala kromě osobky s bráněním jedné strany (varinta „Fire“ – když se útočníci dostanou k lajně, brání se na jednu přihrávku zpět do hřiště) také z několika zón. Nacvičovali jsme jich zlehka hned několik, nejvděčnejší se ukázala tzv. „Ragnarok“ zóna, tedy uspořádání 2-3-2. Zóna se ve většině případů hrála jen část bodu – buď na daný počet přihrávek nebo do odvolání. 

To, co dělá Clapham Claphamem, nebo alespoň dělalo na těchto Nationals, byla především ukázněnost, oddanost právě hrané variantě, kde každý znal svou roli, a pak těžko definovatelná vnitřní síla týmu, který si umanul, že vyhraje. Nic převratného, vím, ale víc nemohu sloužit. Každopádně asi hlavní poznatek, který jsem si ze svého dosavadního působení v Anglii přinesl, je, že zatímco ve většine ostatní Evropy je ultimate záležitostí silných a slabých hráčů, na ostrovech spolu soutěží silné a slabé týmy. Vynikající hráči bývají na obou stranách.